5/26/2013

Rok se s rokem sešel

Když si pročítám archiv mého předešlého hubnoucího blogu... nevím... je to zvláštní pocit na začátku byla osmdesáti-tří kilová slečna s náběhem na vysoký krevní tlak, vysoký cholesterol v krvi, která si v tu dobu řekla ne...
Because destiny isn't in the start it is in yout hands.
A tak jsem přestala dělat jakože nevidím své tělo, přestala jsem se vyhýbat pohledům na sebe a začal vnímat jak na tom špatně jsem. Všechno jsem to dělala pro sebe, chtěla jsem být hubenější abych si mohla jít do obchodu oblečení bez zbytečného stresu, abych byla schopná fyzicky konkurovat svým kamarádkám na volejbale, abych měla lepší kondici a víc vydržela, abych byla zdravá.
První kdo si toho všiml byla moje mamka (s ní nežiji a potkávám se sem tam na ulici), řekla mi (i když já jsem si toho ani ještě nevšimla), že jsem zhubla a že mi to sluší. Neuvěřitelný pocit. Potom, co jsem se za své tělo styděla, schovávala ho všemožnými způsoby mě někdo pochválil - co na tom, že to byla máma, ona mě nikdy upřímnosti nešetřila. A tak jsme se do toho opřela naplno. V ten den (9/6/2012) jsem založila bývalý blog.
Začala jsem zlehka. Pomalu jsem objevovala internetovou hubnoucí komunitu. Zkoušela jsem nové recepty, četla rady a zkušenosti vás, co už jste v tom déle. Dost mi v tom pomohlo, že jsem vlastně denně měla nějaký pohyb - hraji volejbal (3x týdně tréninky) + volejbalová letní příprava v plném proudu (začíná od května a je to seznam toho, co máme dělat mimo dny tréninku). A tak jsem chodila opravdu poctivě na trénink, dělala opravdu poctivě volejbalový plán a začala běhat (zatím zlehka trasu 3km). Jedla jsem opravdu slušně. Byl to opravdu velký skok. Já byla vždycky takový otesánek. Čím víc kalorické jídlo = tím více toho sníst. Před hubnutím jsem nikdy nesnídala, neměla jsem žádný řád, první jídlo bylo většinou okolo desáté (svačina ve škole, pokud mi ji někdo udělal), nebo hůř až ve čtyři oběd když jsem došla domů. Všichni se divili tomu, co dělám, proč to dělám, nevěřili. Nepočítala jsem kalorie, sázela jsem na selský rozum který mě zanedlouho opustil.
Nastaly prázdniny, pro mě volné prázdniny. Celé jsem byla doma a tak jsem měla opravdu spoustu času makat na sobě. Můj denní režim vypadal takhle: ráno snídaně, hned potom začít s posilkou, oběd, dodělat posilku nebo pc pokud jsem měla hotovo, večeře, běh, spát a zase na novo. Takhle to probíhalo každý den. V červenci jsem si ještě dopřávala dny odpočinku - většinou neděle, později jsem tyhle dny vymazala. Už na konci tohohle měsíce jsem měla váhový úbytek 9kg a poprvé jsem se prvního srpna přejedla. Dřív jsem jedla co jsem chtěla taky bez nějakých mezí ale nešla jsem po jídle cíleně. Hned druhého srpna jsem uvědomila, co vlastně chci. Menší velikost a opřela jsem se do toho opravdu tvrději než kdy předtím. Vážila jsem se každý den. Během prvních čtrnácti dní v srpnu jsem zhubla 4kg. Skladba jídelníčku ještě chvíli zůstala stejná, jen jsem na svačiny přibrala jen ovoce a ostatní si zakázala. Později - asi o týden - jsem z večeří vyškrtla pečivo a jedla jen zeleninu.
Jsme přibližně v půlce srpna a začalo mi letní volejbalové soustředění. První den jsme všem doslova vytřela zrak. Bylo krásné slyšet, že už to ani nejsem já, že jsem hubená a to jsem měla 69,5kg. Váha akorát. Odjely jsme na soustředění a já jsem začala bojovat s trenérem, co jíst budu a co ne. Nechal mi v podstatě volnou ruku, jen mě sledoval ostřížím zrakem a několikrát za den mi mluvil do duše jak musím jíst... já ale byla zdravá. Tehdy na soustředí jsem si poprvé všimla, že mám, i když jsem zahřátá a dělám nějakou aktivitu, studené ruce. Ne často a tak jsem to nechala být.
Když jsem se po týdnu vrátila domů... nevěděla jsem zda pokračovat. Měla jsem stejnou váhu jako když jsem odjížděla. Byla jsem na vážkách. Opravdu. Mám tu vzpomínku opravdu čerstvou. Dva dny jsem jedla hezky, ale ne tak přísně. Po dvou dnech jsem si opět vzala do hlavy, že jsem nedosáhla svého cíle a že se nevzdám a jdu dál. Cíl byl dán na začátku hubnutí ještě se zdravou myslí a to mít 60kg. Koncem srpna jsem taky měla dostat MS, nedostala a od té doby ještě dalších pět měsíců.
Začala škola a šlo to znovu. Všem jsem vytřela zrak. Byla jsem ta, co to dokázala. Ta, co jí záviděli (hlavně ty potvory ze třídy, co mě nenáviděli a nenáviděli ještě víc, protože jsem zhubla), ta co byla hubená a vybojovala si to. Cvičila jsem Jillian 30 day shred a zhubla ní cca 6kg. Pořídila jsem si kuchyňskou váhu a začala počítat kalorie. Dřív to byl pojem, který jsem znala jaksi z dálky, moc se o něj nezajímala ale... poté jsem kalorickou hodnotu jídla znala zpaměti, dávala přednost víc než kdy předtím light výrobkům a vážila každý gram toho, co mi následně přišlo do úst. Můj denní kalorický příjem byl 900-700 kcal s pohybem, který to všechno spálil (tréninky, běh, plavání, posilka...). A začali mi padat vlasy. První, kdo si toho všiml byl překvapivě můj trenér (celý život, co ho znám mě spíš vychovává a nahrazuje moje nepovedené rodiče), chvilku mi promlouval do duše, snažil se... já ho na chvilku uspokojila lží, že už nehubnu.
Další mou vzpomínkou je ta, kdy to šlo opravdu do háje... a to všechno na čem jsem pracovala tak dlouho. 7/10/2012 jsem se vrátila ze zápasu, kdy mě trenér nenechal hrát, protože jsem toho fyzicky nebyla schopná. Psychologicky mě rozložil, že jsem přišla domů a snědla jsem všechno na co jsem přišla. Bohužel byl to jeden z méně častých okamžiků, kdy jsem byla doma sama a tak padly všechny zábrany. Ten den jsem vypila lahvičku guttalaxu mě trenér nenechal hrát, protože jsem toho fyzicky nebyla schopná. Psychologicky mě rozložil, že jsem přišla domů a snědla jsem všechno na co jsem přišla. Bohužel byl to jeden z méně častých okamžiků, kdy jsem byla doma sama a tak padly všechny zábrany. Ten den jsem vypila lahvičku guttalaxu - dva dny potom jsem ještě měla průjem. Druhý den na to jsem si dala hladovku a vydržela jí. Pak jsem si bláhově myslela, že když to šlo jeden den půjde to i další a odhodlaná to vydržet jsem si řekla, že nebudu jíst ani další den. Bohužel... nevydržela jsem to a jakmile jsem přišla ze školy zase se přejedla. Pak bylo temné období kdy hladovky střídali záchvatovité přejídání.
Z tohoto období pochází tahle fotka... můj osobní úspěch... a ihned pak pád do hlubin.
Přestože se mi během října nepovedlo změnit moje stravování hladovky-ZP na konci října si trenér promluvil s tátou a řekl mu, že chce abych šla k psycholožce. Kéž by mi to táta v tu dobu zařídil. Jenže táta se na mě vykašlal, nic mi nezařídil. A tak se v tom plácám dodnes. Největší ránou pro mě bylo to... že dá se říct jedna z mých nejlepších kamarádek to na mě trenérovi práskla (že jsem už delší dobu neměla MS) a to mi opravdu ublížilo. Dlouho jsme se potom spolu nebavili.
Došla jsem do toho bodu kdy jsem se týden v kuse přejídala pak to třeba dva dny nejedla nic nebo minimálně a pak se nechutně přejedla - a pořád dokola.
V půlce prosince jsem opět dostala MS a přestala se vejít do svých nových džínsů.
Byly Vánoce, všude plno jídla a pro mě ráj. Jedla jsem a jedla a žrala. Večer v den vánoc jsem se vyzvracela (nechtěně) z podoby a měla asi 67kg. Po novém roce jsem vydržela týden o jednom jídle denně a poprvé jsem zažila jaké to je když se člověku klepou ruce z nedostatku energie a zhubla jsem 7kg. Pak jsem ale opět najela na vlnu přejídání a na konci ledna mi přestali padat vlasy. Věděla jsem, že takhle to dál nejde. Bylo tu spoustu marných pokusů, ale každý vyšel vniveč.
Jela jsem na zimní soustředění a trenér si vychvaloval jak hezky jím (jedla jsem všechno, co mi přišlo pod ruku), jak jsem šťastná, usměvavá, živá ale to všechno bylo jen navenek. Večer o samotě jsem měla výčitky svědomí a špatnou náladu.
V únoru jsem začala trénovat na běh na 10 km. A začala jsem cvičit Jill Killer abs. A doufala jsem, že to dám a dám zbohem ZP. Ani doteď jsem se ZP nezbavila, pár světlých dnů a vždycky následuje pokušení a záchvat.
Na konci dubna byl závod na 10km na který jsem trénovala a zaběhla jsem to za 1:04:28. Byl to opravdu úspěch a v běhání pokračuji. V tu dobu jsem si řekla, že pokud chci mít lepší výsledky, být toho fyzicky schopná takhle to dál nejde. Na začátku května jsem si založila nový blog a začala to brát o něco vážněji. S váhou 77kg - ano, díky bohu nepřibrala jsem všechno zpátky a bojuji. Se ZP, s pohledem do zrcadla, s ubírání na jídle a následovném přejídání.
Světlým bodem v tomhle všem je to jak jsem se za ten rok změnila. Původně jsem byla holka pro kterou každý pohyb navíc byl obtíž, která pohyb nesnášela, nesnášela makat, běhat, posilovat. Za ten rok jsem ušla opravdu dlouhou cestu. Teď běhám ráda, posiluji téměř každý den a neumím si představit, že bych necvičila víc jak dva dny po sobě. V tomhle jsem vyhrála, jsem ráda, že když už se o mě nemluví jako o té hubené holce tak aspoň o té holce, co to dokázala.
Teď mám váhu něco okolo 74kg a chci zhubnout. Ano zase je tu ten šílený cíl 60kg ale teď když jsme prošla tím vším si snad získám a udržím zdravou mysl a dospěji ke zdravému tělu.

Ukázka mého dovádění v průběhu hubnutí:
  • Na začátku hubnutí - ještě se zdravou myslí:
sn. instantní čokoládová ovesná kaše
o. tortila se zeleninou
sv. musli s jogurtem
v. miska zeleniny, žitný chléb
pohyb: trénink volejbalu 2h, posilování
  • Když jsem začala ubírat:
sn. ovesná kaše s ostružinami
o. clz těstoviny, sójové maso
v. 4 zahradní okurky
pohyb: 3km běhu, burn 100 cal workout, posilka
  • Letní soustředěni, kdy jsme celé dny jen trénovaly, běhaly, posilovaly:
s. instantní jahodová ovesná kaše
o. rýže
sv. banán
v. zeleninový salát
  • Když příjem klesl na 700-900kcal (tenhle jídelníček je s 738kcal):
s. ovesná kaše
o. omeleta s rajčetem, brambory
sv. hroznové víno
pohyb: JM 30day shred, trénink volejbalu 2h
  • Ten den kdy se to celý posralo:
s. ovesná kaše
sv. banán, hroznové víno
v. kuskus s cuketou, cibulí a sójovým masem, topinka s hemenexem, bílý rohlík, clz kaiserka, 1 a 1/2 delisy, bonbony, lízátko, těstoviny se sýrovou omáčkou, marmeláda s piškoty, jogurtové lupínky, granko cereální hvězdičky, pudink + lahvička guttalaxu

Štve mě, co jsem všechno zahodila, štve mě, že jsem měla 63kg a většinu toho tvrdě shozeného jsem přibrala, štve mě, že jsem si tehdy nevážila toho, co jsem si vybojovala a nedokázala včas přestat.
Ale to všechno už bylo a já jdu bojovat dál.

7 komentářů:

  1. Neustálé boje se ZP jsou na denním pořádku snad u poloviny blogerek. Hlavní je však, že se toho chceš zbavit a že s tím vážně bojuješ. Volejbal přispívá, jako pravidelný pohyb, pamatuju si, že jsem skoro každý trénink bulala, protože jsem si v dresu připadala hnusně tlustá. Držím palce, buď silná a tentokrát to (zdravě!!!) dotáhni dokonce!!! :)*

    OdpovědětVymazat
  2. Si úžasná. Je úžasné, čo si dokázala. Čím si si prešla. A dúfam, že teraz sa ti podarí dosiahnuť svoj cieľ. Verím v to. Zaslúžiš si to! ;)

    OdpovědětVymazat
  3. Anonymní27/5/13 14:31

    S tím ZP jak kdybych četla o sobě :(
    Musím říct,že je to hrozně těžké.Pár dní se opravdu snažit a najednou to přijde.Ta neskutečná touha po jídle,žádný pocit sytosti,nic.V hlavě jen myšlenka,že se musí snít všechno jídlo.Myslím,že ZP jen tak nikdy neskončí.Bohužel :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mysli pozitivně ;), věřím tomu, že opravdu jde vyhrát jen se musíš rvát za každý den.

      Vymazat
  4. Za prvé tě chci upozornit, že jsem článek celý enčetla- ale přečtu jsi ho, protože začátek mě moc zaujal, ale nemám moc času an to to ted přečíst :/
    jiank tak změna na fotce je úžasná :* aty jídelníčky- je hodně poznat jak jsi si tím vším procházela :/

    OdpovědětVymazat
  5. Drž se :* A hlavně zdravě :) Něco podobnéhop mám také zasebou a vím, že to není nic příjemného

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem ho měla poprvé v životě, ale je to láska :P milujumeloun :*

    OdpovědětVymazat